Změna velikosti písma

Kalendář akcí

P Ú S Č P S N
27 28 29 30 31 1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31 1 2 3 4 5 6
Drobečková navigace

Úvod > O obci > Prosečské pověsti

Prosečské pověsti

Z vyprávění Barbory Jáčové ze samoty Bláto  (Javorník čp. 34) narozené roku 1841 a Kateřiny Čihákové výměnkářky z čp. 36 v Proseči narozené roku 1853. Zaznamenal učitel Václav Havel ve vlastivědném sborníku českého severu: Od Ještěda k Troskám vydaného roku 1926-1927.

O vodníkovi

„Tak tu byl f Padouchově jeden dědeček, starej uš, a dycky nosil ňáký vobili, asi věrtel, a dyž přišel támhle doprostřed mezi lesy na louku, tak tam byla taková vrba stará a po tou vrbou byla taková malá studánka; a jak tam přišel ten dědeček s tim pytlem, tak uš mněl hastrmana na pytli, uš nemoch s fleku - tůze těškej! „Prosim tě, jen mně pust, anebo bych tu zahynul!“ A to slovo řek, už byl pytel lechkej a uš moch utikať domu. Vodník!"

„Muj otec, dyž byl malej chlapec, pás dobytek v Babidolech. Jednou dyš hnal Žikšovou stráněj nahoru, viděl že na smrku se houpal malej chlapeček a křičel na děti: „Phote sem, phote sem, já vás thaky pohoupám.“ Měl červenou čepičku, zelenej kabátek a u kalhot měl řemínky celý ucouraný. Stará Maťouka (z čp.13) ho taky viděla“.

„Na Proseči „ve mlejnku“ (čp.12) mněli hastrmana na peci. Často prosil vo žičku vodu. Dyby mu ji byli dali, tak by byl utek a všecky je utopil, ale že mu ji nedali, tak nemoch“

O skalce pod Blátem

„F Padouchově ve stavení (nyní u Vebrů nad lomem Basou) byli štyry synové. A jeden šel, mněl ňákou holku v Javorniku - a byl velkej mrás. Byl to voják. A dyž tak tam přišel, tam u ty skalky (pod čp. 4 v Blátě), přilít vlk a jak mněl šauli f pošvě, tak tu šauli zal a zasekal ho a zapomněl tu šauli vopucovať a strčil i do ty pošvě a vona zmrzla. A teť přilít druhej vlk a ten chtěl šauli vytáhnouť a ta byla zamrzlá, tak ho vlk rostrhal na samý kousky. A ty ho hledali a domu víc nepřišel, aš ho tu našli ve sněhu roskousanýho."

Dvě o hastrmanovi

„Proseckej mynář handloval f přízi a nosil ji do Němec. Dycky dyž přišel k rybniku, skočil mu hastrman na uzel a von se s ním musel dříť a nýsť ho aš k Bínom (Proseč čp. 45). Hastrman se mu ždycky poškleboval: „Teď ses mně nanes! Teď ses mně nanes!“ Mynář si s ním radu nevěděl a tu nědo mu poradil, aby si vzal sebou, aš pude do Němec s přízej, topinku. Milej mynář to taky tak udělal a topinku si sebou vzal. Hastrman uš neměl na něj moc, ale přeci ešte za nim pokřikoval: Tys dvakrát pečenej chleba jed! „Tys dvakrát pečenej chleba jed!“ Vot ty doby měl pokoj."

„Moje sestřenice (Marie Lanková z čp. 100) jednou byla s holkama v Starým Dubě na pouti. Po cestě domu, dyž přicházely vod Šouflánu k potoku, viděj, že na láuce sedí chlapeček a sešívá si botu. Holky hned vědaly, gdo to je a radily se, jak se dostať přes láuku. Přeskočit potok nemohly, byl tenkrát ešte širokej a jinej láuky tam nebylo. A tu jedna bějžela napřed a milýho chlapce schodila do vody. Holky hned za ni, přeběhly láuku a utíkaly k Podjouklovu. To byla smělosť! Jak přiběhly k Podjouklovu, kerej tenkrát byl věčí a stromy v něm starší a věči, strhnul se takovej velkej vítr, že se stromy vohejbaly a praskaly. Holky veďaly, gdo poslal ten vítr."

O lesní panně

„To bylo staveni na Sjetlý (Světlá p.J.) u Matějáku (rodiště Petra Mužáka - chotě K. Světlé). Tak se syn ženil a vzal si lesní ženu. A když bylo žíto zelený a začalo mít zrníčko, tak vona zjednala sekáči. A von nebyl hospodář doma, byl na vojně. Tak fšecky lidi se smáli, že poručila sekať žíto. A musli! A žíto nechala uschnouť a svázať a do stodoli vodvísť. A lidi si mysleli, co bude muž řikať, aš příde domů. A přišla tůze velká bouřka, že nebylo pameti taková, a že šechno roztlouklo, nevostalo ani snět na stromně a vobili bylo čistě zatlučený do zeme. A dyž přišel muž domu, tak mu to povidali, že dala posekať žíto. A teťky začala mlátiť a žíto tůze sypalo a bylo moc pěkný a nic mu nebylo. A pak se něco neschodli spolu a von i votpovědaľ, že je taková potvora a vona se stratila a víc nepřišla. Pokut u něj byla mněli fšeho dost".

Koňská noha

„Jednou zas byl takovej baráček na Proseči naproti zvonici a tak tam byla taková stará babička, moc stará, asi přez devadesát roků. A umřela. A dyž se třetí deň scházeli na funus, tak si f truhle sedla. A teť eště byla rok živa a nemluvila, jen pila vodu."

„A pak zasej tam mněli tak ta mládeš takovou schůzi, a to víte, že mládeš si dělá čertovinu! A taky to bylo v zejmně. A dyž byli takový rozveselený fšechny, vokno se vodevřelo samo a vlítla tam konská noha a furt se ta noha hejbala. Tak vlezli pot postel, gdo moch a hodili na sebe polici a lejželi jako mrtvý. A ráno dyž byl deň vokno bylo zauřený a noha byla pryč."

O Švédech

„Byla válka, dyš tu byli Švejdi. Pod Blátem k Javorníku na louce dole vedle Chlumu tam bylo takový houšti, že se do něj lidi uskakovali. A ty Švejdi na každýho křičili: Pote ven, Švejdi uš sou pryč!“ A vo svatým Duše bylo f kostele pět lidi."

„F Domaslavicich (mlýn) uvázali u kola jednu ženckou, babičku starou, kerá samotná zustala doma, ke kolu (mlýnskému) a spustili mlejn a byla pryč."

„Muj pradědeček eště vypravoval, že na polech našel fajfku v zubech, kerý ji držely – to byl ňákej oficír – a šauli, a ta přišla sem, eště s ní ďál louče ke svícení."

Bludičky

„To šel jednou nákej muskej vod Hodek k Roztanum. Tam co je teď pasecká škola, bejvaly bludičky a ty ho zavedly aš pod Vosečnu. Von uš byl spitomnělej a uš začalo svítat, když se spamatoval."

„Světlušky ty chodily z Pěkný louky po Křižouce k Podjouklovu a zpátky. Vypadalo to jako klubko. Dyž si potancovali, tak se stratily. Mý sme na ně koukali voknem."(Anna Fantová, výměnkářka z čp. 116 v Proseči)

Štvaní a divoženky

„Jeden drevar, starej Antonin, ten eště takový znameni na krči (pařez) dyš uříz strom. Jednou jsem se ho ptala: „Strejčku proč tohle děláte? A to víš holka to je pro ochranu. Dyš by jak někomu chtěli ublížiť divoženky nebo štvaní, tak ten krč je ochranou. Pak uš na něj nemaj moc.“

„U Machovej skály na Pláních byla lesní žena. Říkala, že na tý skále vyroste jedle a až ta jedle vyroste, gdo bude z těch prken mít kolíbku, ten že tam najde poklat."

„V Ještědě u Červenýho kamena u Drajšláku chodila taky lesní žena. V pravý poledne přišla často k dřevákum, co tam ďáli dříví, a sedla si k nim na pařes. Neuďála jim nikdy nic."

A další budou následovat...